Slovník pojmů

A

Adresa elektronické pošty

Elektronická pošta je forma předávání zpráv přes elektronické komunikační systémy, nejčastěji internet. Adresou elektronické pošty je tzv. e-mailová adresa neboli unikátní adresa přidělená konkrétnímu uživateli poskytovatelem. Například naše adresa zní [email protected]. My od vás ale pro registraci a žádost o půjčku budeme chtít vaši osobní adresu elektronické pošty – například [email protected].

Akceptace smlouvy nebo nabídky

Jde o právní pojem, který znamená nezbytnou součást každé smlouvy – tedy přijetí smluvní nabídky. Akceptaci nabídky vždy předchází oferta – neboli návrh smlouvy. U nás přijímáte smlouvu a smluvní podmínky tím, že odesíláte svou žádost o půjčku spolu s nezbytnými náležitostmi jako je jméno, e-mail a souhlas s našimi obchodními podmínkami.

Alimenty

Alimenty neboli výživné jsou nejčastěji peníze, kterými je jedna osoba povinna přispívat na uspokojování potřeb jiné osoby. Podle platného českého práva (zákon o rodině) je tato povinnost zakotvena mezi rodiči a jejich dětmi, mezi ostatními příbuznými, ale i mezi manžely. Vyživovací povinnost je ve většině případů vzájemná.

Anuita

Jde o předem sjednanou konstantní platbu za určité období. Nejčastěji se jedná o pravidelnou splátku úvěru. Taková splátka se skládá ze splátky samotné jistiny + úroku a dalších poplatků (například za vedení účtu).

Aval

Aval je osoba, která se zaváže ručením ze směnky, tzv. směnečný rukojmí. Pokud není směnka po datu splatnosti jejím výstavcem proplacena, může se remitent (směnečný věřitel) domáhat zaplacení směnečné sumy po avalovi. Aval bývá na směnce uveden nejčastěji doložkou „per aval“, ale může být uveden i jinou doložkou stejného významu.

B

Bankovní účet

Je finanční účet zřízený u banky, což je finanční instituce definovaná zákonem o bankách. Existuje celá řada druhů bankovních účtů (spořící, termínovaný, úvěrový…). Při styku s námi vám postačí běžný účet, který slouží ke snadné manipulaci s hotovostí.

Bezdůvodné obohacení

Bezdůvodné obohacení je soukromoprávní institut upravující mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají, když se někdo neoprávněně obohatí na úkor druhého. Je jedním z projevů zásady neminem laedere (nikomu neškodit), chrání rovnováhu v majetkových právech a v českém právu je upraveno v hlavě třetí šesté části občanského zákoníku.

Jde především o určitý prospěch, a to jak peněžitý nebo věcný zisk, tak ale i např. užívání cizí věci nebo výkonů (vždy však musí mít majetkovou hodnotu a musí být objektivně vyjádřitelné v penězích), které obohacený v rozporu s právním řádem či dobrými mravy získá na úkor postiženého a tím rozšíří svou majetkovou sféru. Kromě toho ale také může jít o nezmenšení jeho majetku, ke kterému by jinak došlo, pokud by za něj postižený neplnil.

Nezáleží nicméně na tom, zda to obohacený zavinil, nebo zda vůbec učinil nějaký protiprávní úkon, bezdůvodné obohacení vzniká objektivně přesunem majetkových hodnot, a to bezdůvodně, tedy bez právem uznaného důvodu.

Z důvodu právní jistoty zákon zakotvuje několik konkrétních skutkových podstat, kdy k bezdůvodnému obohacení dochází. A naopak stanoví, kdy o bezdůvodné obohacení nejde. Je tomu tak v případě přijetí už promlčeného dluhu nebo plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. V daných případech se totiž plnění opírá o povinnost plnit, byť pouze v podobě tzv. naturální obligace. Za bezdůvodné obohacení se také nepovažuje plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

Bezhotovostní platba

Platba realizovaná bez předání (právní pojem pro předání zní „tradice“) hotovostních peněz. Nejčastěji se používají k takové platbě kreditní nebo debetní karty, dále platební příkazy, kde banka hraje roli zprostředkovatele nebo příkazy k inkasu. Také pokud se rozhodnete o půjčku u nás, dostanete peníze jednoduše bezhotovostně na váš účet bez nutnosti návštěvy jakékoli bankovní instituce.

Bezúročná půjčka

Jde o typ půjčky, kde se neplatí úroky. Úrok je finanční částka určená sazebníkem dané finanční instituce, a představuje určité procento z půjčené částky. Úroky za půjčení peněz požadují ze zákona bankovní instituce. Bezúročné půjčky jsou proto zpravidla nebankovní. Neznamená to, že půjčka je poskytována zdarma, ale to, že poplatek je stanoven určitou paušální částkou a nevypočítává se procenty. Teoretickým příkladem může být, že banka si bude žádat 10% úrok z půjčené částky 3 000,- Kč a nebankovní instituce, 300 Kč poplatek za půjčení 3000,- Kč na dobu 7 dní.

Bonita

Schopnost osoby pravidelně splácet své závazky.

D

Délka splatnosti

Značí časovou lhůtu, ve které je třeba splatit určitý závazek. Například u nás si klienti délku splatnosti sami volí tím, že udají, na jak dlouho si potřebují půjčit. Pokud termín splatnosti, což je konkrétní den shodný s koncem délky splatnosti, nedodrží, mohou si splatnost za poplatek posunout.

Dluh

Dluh označuje to, co je někdo někomu povinen vyrovnat. Je to předmět vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který zahrnuje oprávnění věřitele požadovat úhradu pohledávky a povinnost dlužníka, aby dluh vyrovnal. Z hlediska věřitele se tento vztah označuje jako pohledávka: to znamená, že pohledávka je oprávnění věřitele požadovat od dlužníka vyrovnání dluhu, tedy takzvané plnění. Dluh se obvykle prokazuje písemným potvrzením (směnkou, dluhopisem) dlužníka věřiteli a bývá doprovázen splátkovým kalendářem, který stanoví, jak se bude splácet.

Dluh je obvykle peněžitý a vzniká na základě právního titulu: půjčkou (úvěrem), nákupem s odloženou platbou atd. Dlužník tak získává prostředky nebo komodity, které splatí až později, většinou však za půjčené prostředky platí navíc úrok. Je-li dlužník v prodlení, opožděním platby a podobně, mění se pohledávka na nárok.

Dlužná částka

Dlužná částka je konkrétní vyčíslení určitého dluhu v penězích.

Dlužník

Dlužník je subjekt práva povinný ze závazkového právního vztahu k plnění vůči věřiteli. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli. Typickým příkladem je člověk, který si od někoho půjčil peníze. Pokud dlužník neuhradí svůj dluh do data splatnosti, lze po něm jeho závazek různými způsoby vymáhat.

Dohoda o narovnání

Dohoda o narovnání je dohoda mezi dvěma nebo více subjekty, nejčastěji dlužníkem a věřitelem, kteří vůči sobě mají sporné závazky. Dohodou o narovnání se jejich sporná práva a povinnosti upraví (tzv. narovnají) a účinností dohody sporná práva a povinnosti zanikají a nahrazují se právy a povinnostmi novými, které musí být v dohodě o narovnání výslovně stanoveny.

Dohoda o prodloužení splatnosti úvěru

Jde o dodatek ke smlouvě o úvěru, kterým se prodlužuje splatnost úvěru. Využívá se ve chvílích, kdy klient z důvodu aktuální neschopnosti splácet, požádá o odklad splacení svého dluhu. V případě, že nebudete moci splatit včas půjčku, stačí si pouze zažádat o prodloužení půjčky – za to opět zaplatíte pouze předem určený poplatek, žádné další penalizace vás nečekají.

Druhotná platební neschopnost

V druhotné platební neschopnosti se nachází dlužník, který není schopen hradit své závazky z důvodu neuhrazených pohledávek od odběratelů. Stav druhotné platební neschopnosti se postupně přenáší na další subjekty, čímž ohrožuje podnikatelské prostředí jako celek.

E

Elektronický platební rozkaz

Elektronický platební rozkaz je shodný s klasickým platebním rozkazem, ale žalované plnění nesmí přesahovat 1 milion Kč a návrh na jeho vydání se podává na elektronické formuláři (e-mailem, přes www rozhraní, nebo na datovém nosiči) se zaručeným elektronickým podpisem. Soudní poplatek u elektronického platebního rozkazu je nižší než u standardního platebního rozkazu.

Evropský platební rozkaz

Evropský platební rozkaz je téměř celoevropsky sjednocené soudní rozhodnutí ve zkráceném řízení a bylo zavedeno nařízením EU. Vydat ho lze pouze v přeshraničních případech, které se týkají soukromoprávních věcí (mimo majetkových práv vyplývajících z manželských vztahů, závětí a dědictví, insolvenčních řízení, sociálního zabezpečení a nároků z mimosmluvních závazků, pokud nejsou předmětem dohody mezi stranami nebo nedošlo k uznání dluhu, nebo se nevztahují na peněžité pohledávky ze spoluvlastnictví). Aplikuje se ve všech členských státech EU, kromě Dánska.

Návrh na jeho vydání se podává na standardizovaném formuláři a soud pouze posuzuje, zda má všechny náležitosti a zda se jeví opodstatněným. Pokud tomu tak není, návrh odmítne, jinak platební rozkaz také na standardizovaném formuláři vydá. V evropském platebním rozkazu bude žalovaný poučen, že má možnost buď žalobci částku uvedenou v rozkazu zaplatit, nebo rozkaz do 30 dnů od doručení napadnout podáním tzv. odporu. Je také nutné ho doručit všem účastníkům řízení do vlastních rukou. Je-li podán včasný odpor, soud pokračuje v klasickém civilním řízení, jinak vydaný platební rozkaz prohlásí za vykonatelný. Poté lze evropský platební rozkaz přezkoumat již jen ve výjimečných případech.

Exekuce

Exekuční neboli vykonávací řízení je nucený výkon exekučního titulu. Tím je např. vykonatelné rozhodnutí soudu, vykonatelný rozhodčí nález, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, exekutorský zápis, vykonatelné rozhodnutí orgánu státní správy a územní samosprávy, nebo jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon.

Exekuce spočívá většinou ve vymožení peněžité částky od povinného (dlužníka) pro oprávněného (věřitele), případně v donucení ke splnění jiné povinnosti. Jako vykonávací řízení tedy sleduje realizaci toho, co bylo shledáno právem v řízení nalézacím, jestliže poté nedošlo k dobrovolnému plnění ze strany povinného. Mezi nalézacím a vykonávacím řízením však neexistuje bezprostřední návaznost, exekuční řízení je samostatný druh civilního procesu se specifickými procesními zásadami a instituty, v jehož průběhu navíc vznikají nové hmotněprávní vztahy.

Vždy ale musí nejdříve proběhnout řízení nalézací, jehož výsledkem musí být vykonatelný exekuční titul a teprve v případě dobrovolného nesplnění takto nalezeného a oprávněnému přiznaného práva vůči povinnému lze podat návrh na zahájení exekuce. Bez návrhu oprávněného nelze vykonávací řízení zahájit.

Exekuční příkaz

Exekuční příkaz je rozhodnutí soudního exekutora, kterým poté, co je pověřen provedením exekuce, rozhodne o způsobu jejího provedení. V jedné exekuci může těchto způsobů zvolit více, tedy vydat i více exekučních příkazů, vždy by však měl dbát na účelnost provedení exekuce vzhledem k výši vymáhané částky, nebo charakteru jiné vymáhané povinnosti.

Exekuční příkaz obsahuje způsob provedení exekuce, což mohou být být srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky, prodej movitých věcí a nemovitostí, prodej podniku, zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech, vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci, provedení prací a výkonů nebo ukládání pokut k donucení ke splnění jiné povinnosti.

Exekuční titul

Exekuční titul je rozhodnutí nebo jiná listina, vydaná k tomu oprávněným orgánem, sloužící jako podklad pro exekuci, pokud není dobrovolně splněna povinnost v něm obsažená. Podmínkou je však, aby byl vykonatelný, což se, kromě exekutorských a notářských zápisů, dokládá tím, že je na něm vyznačena tzv. doložka vykonatelnosti.

Exekučním titulem může být:

• rozhodnutí soudu (rozsudek, usnesení, platební rozkaz nebo trestní příkaz), pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek,
• schválený smír,
• rozhodčí nález,
• notářský zápis se svolením k vykonatelnosti,
• exekutorský zápis o dohodě splnit určitou povinnost se svolením k vykonatelnosti,
• rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků,
• rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení,
• jiná rozhodnutí, schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon (např. upravený seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení).

Exekutor

Soudní exekutor je svobodné právnické povolání, které podle exekučního řádu zajišťuje provádění exekucí. Všichni soudní exekutoři jsou povinně sdruženi v samosprávné exekutorské komoře. Státem je pověřen exekutorským úřadem, který je zásadně sídlem v obci, kde sídlí některý z okresních soudů. Podle tohoto soudu se i nazývá (např. Exekutorský úřad Praha 1). Soudní exekutor nejen řídí svůj exekutorský úřad, ale především provádí exekuce na základě pověření soudu. Kromě toho může sepisovat exekutorské zápisy a v souvislosti s exekuční činností poskytovat právní pomoc a brát do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci.

Dále provádí dražby, autorizovanou konverzi dokumentů, zjišťuje a spravuje majetek v trestním řízení a doručuje písemnosti soudu. Pokud soudní exekutor z důvodu nemoci, zániku exekutorského úřadu nebo z jiného vážného důvodu nemůže vykonávat svou funkci, vykonává jeho pravomoce svým jménem jeho předem určený zástupce. Soudní exekutor může zaměstnávat exekutorského koncipienta, exekutorského kandidáta, svého vykonavatele, stejně jako další zaměstnance.

Exekutorský zápis

Exekutorský zápis je listina sepsaná soudním exekutorem, která je veřejnou listinou. Vydávají se jako stejnopisy s doložkou o shodě s originálem exekutorského zápisu, jako prosté opisy, případně jako výpisy z exekutorského zápisu (ty se mohou týkat i jen části exekutorského zápisu). Originál se ukládá v kanceláři soudního exekutora pod uzávěrou. V sepsaném exekutorském zápisu může být pokračováno, přičemž takové pokračování je součástí původního zápisu.

Exekutorské zápisy jsou dvojího druhu:

• o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byla nařízena a provedena exekuce, když svou povinnost řádně a včas nesplní — tyto exekutorské zápisy jsou jako tzv. exekuční tituly bez dalšího vykonatelné
• o osvědčení skutkových dějů a stavu věcí — jestliže se skutkový děj udál v přítomnosti soudního exekutora nebo jestliže se soudní exekutor přesvědčil o stavu věci

F

Finanční rezerva

Znamená odložení finančních prostředků na méně příznivé časy. Rozumí se tím především záložní peníze v hotovosti (tedy likvidní záloha). V širším smyslu můžeme za finanční rezervu považovat i peníze odložené na vkladových účtech nebo krátkodobě investované na finančním trhu. Finanční rezerva se využívá ke krytí nenadálých výdajů. Doporučujeme si udržovat finanční rezervu ve výši 2 až 3 platů v případě, že máte hypotéku nebo úvěr.

Fyzická osoba

Fyzická osoba (FO) je pojem užívaný převážně v právu, kde je třeba odlišovat osoby v běžném slova smyslu (lidi) od jiných druhů osob, které právo za samostatný subjekt uznává (právnická osoba).

Způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivitu) má každý člověk od početí do smrti; v době mezi početím a narozením, kdy právo hovoří o tzv. nascituru, je však tato způsobilost podmíněna tím, že se plod narodí živý. V opačném případě nastoupí právní fikce, že fyzická osoba nikdy neexistovala (což má významný důsledek v dědickém právu, neboť mrtvě narozený plod nemůže nabývat dědictví a nestává se tedy sám zůstavitelem).

Smrtí tato způsobilost zanikne a dosavadní práva a povinnosti v rámci dědictví přechází na právní nástupce. Pokud je fyzická osoba dlouhodobě nezvěstná a je pravděpodobné, že již nežije, případně pokud je jisté, že nežije, ale nelze to dokázat stanoveným způsobem, může ji soud prohlásit za mrtvou. Způsobilost k právním úkonům (svéprávnost), tedy plnou způsobilost nabývat vlastními právními úkony práv a brát na sebe povinnosti, mají ale jen zletilí, tzn. ti, kteří dovršili 18 let věku (nebo dovršili 16 let věku, ale uzavřeli s povolením soudu manželství) a kteří zároveň nebyli této způsobilosti zbaveni.

Zbavit zcela nebo zčásti způsobilosti k právním úkonům může fyzickou osobu kvůli duševní poruše nebo nadměrnému požívání omamných látek pouze soud. Nezletilí jsou schopni nabývat v zásadě všech práv a povinností. Právní úkony, které sami činí, jsou však platné jen tehdy, pokud svou povahou odpovídají jejich rozumové a volní vyspělosti.[5] V ostatních případech, např. nákup dovolené desetiletým dítětem, musí nezletilého zastoupit jeho zákonný zástupce.

I

Indosant

Indosant je osoba, která převádí na někoho jiného (indosatáře) práva ze směnky. Tento převod se uskutečňuje tzv. rubopisem neboli indosamentem. V českém právním prostředí se tradičně používá výraz indosant, když pokusy o český ekvivalent tohoto slova jako je rubopisec se neujaly. Směnku lze indosovat prakticky do nekonečna řadou indosantů (rubopisů). Indosatář se tak po indosaci směnky (převodu) může stát dalším indosantem.

Indosatář

Indosatář je osoba, na kterou indosant převádí rubopisem (indosamentem) práva ze směnky. Někdy se indosatář označuje jako žiratář, v literatuře se občas vyskytuje i jako rubopisník. Po převodu práv ze směnky se indosatář může stát dalším převádějícím, tedy indosantem. Práva ze směnky jsou indosamentem obecně převoditelná, neboť směnka je cenným papírem na řad, který lze převádět rubopisem. Ze směnky lze ale udělat rekta papír, tedy cenný papír, který není převoditelný rubopisem. Zpravidla se to dělá připojením doložky "nikoli na řad".

Inkasní agentura

Inkasní agentura je výraz používaný pro označení společnosti, která se zabývá správou a mimosoudním vymáháním pohledávek.

Insolvenční návrh

Insolvenční návrh je návrh podaný věřitelem nebo dlužníkem, kterým se zahajuje insolvenční řízení a kterým se prokazuje úpadek dlužníka.

Insolvenční řízení

Insolvenční řízení je obecně jakékoliv zvláštní soudní řízení, jehož předmětem je projednání úpadku a jeho řízení. V ČR se pojmem insolvenční řízení rozumí v současnosti řízení podle insolvenčního zákona. Insolvenční řízení je druhem občanského soudního řízení. Jeho charakteristickou zvláštností je to, že v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak i řízení vykonávacího. K tomu, aby insolvenční řízení mohlo proběhnout, není třeba exekučního titulu (nejde u univerzální exekuci).

Podmínky, které jsou nutné, aby toto řízení mohlo proběhnout, se zjišťují v jeho rámci a pokračuje se pak realizací potřebných opatření. Týká se vždy určitých situací, které vyžadují, aby jim byly přizpůsobeny i hmotněprávní principy i procesní zásady. Cílem řízení je dosáhnout majetkového uspořádání mezi větším počtem subjektů, které by krizovou situaci překonalo (sanační řešení) anebo z ní vyvodilo nezbytné důsledky (likvidační řešení). Nemá povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami, jde o uspořádání majetkových poměrů většího množství subjektů.

Uplatňuje se zásada par conditio creditorium = rovné podmínky pro věřitele, nicméně v určitých právních úpravách jsou určité výjimky - určité skupiny věřitelů mají zvýhodněné postavení podle druhu pohledávek.

Insolvenční správce

Insolvenční správce je jeden z procesních subjektů insolvenčního řízení. Hlavními činnostmi insolvenčního správce je nakládání s majetkovou podstatou dlužníka a v případě konkursu odpovědnost za zpeněžení majetku, řešení insolvenčních a dalších sporů, ve kterých se jedná ze strany dlužníka. Cílem činností insolvenčního správce je maximalizovat uspokojení pohledávek věřitelů.

Oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce mají v Česku fyzické osoby a veřejné obchodní společnosti (příp. obdobná zahraniční společnost) splňující zákonem stanovené podmínky, na základě kterých získá povolení. Mezi tyto podmínky patří u fyzických osob a ohlášených společníků veřejných obchodních společností především bezúhonnost a kvalifikační předpoklady (dosažené vzdělání a složení zkoušky). V rozsáhlejším insolvenčním řízení a ve speciálních případech smí funkci vykonávat jen insolvenční správce se zvláštní způsobilostí, splňující ještě přísnější podmínky.

K

Konkurs

Konkurs je v českém právu jedním ze způsobů řešení majetkového úpadku, předlužení firmy. Jde o speciální druh soudního řízení, při němž je zpeněžen majetek dlužníka a výtěžek je rozdělen mezi jeho věřitele. Samotný výraz konkurs pochází z latinského concursus creditorum, což znamená sběh věřitelů. Konkurs je v současné době upraven v zákoně o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. O prohlášení konkursu rozhoduje soud na návrh věřitele nebo dlužníka.

Po prohlášení konkursu se dlužník označuje jako dlužník. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem dlužníka na soudem ustanoveného insolvenčního správce. Majetkovou podstatu tvoří veškerý majetek dlužníka.

M

Mandant

Ten, jehož jménem a na jehož účet zařídí mandatář v rámci mandátní smlouvy za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů nebo uskutečněním jiné činnosti. Jinak řečeno osoba, jež pověřila mandátní smlouvou mandatáře, aby ji zastupoval v určité věci.

Mandatář

Ten, kdo v rámci smlouvy mandátní zařídí pro mandanta na jeho účet za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti. Jinak řečeno osoba, pověřená k jednání jménem svého mandanta a na jeho účet, s právem na úplatu, v případě zařízení předem smluvené záležitosti.

Mandátní smlouva

Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Zjednodušeně lze říci, že mandátní smlouva je v obchodním styku smlouva o zastoupení.

N

Náklady exekuce

Náklady exekuce hradí povinný a patří mezi ně odměna exekutora, náhrada hotových výdajů a náhrada za doručení písemností. Exekutor může po oprávněném požadovat zálohu na náklady exekuce (až do 30% tarifní odměny u exekuce na zaplacení peněžité částky). V případě exekuce na malé částky, často náklady exekuce několikanásobně převyšují původní dlužnou částku.

Nalézací řízení

Řízení nalézací je druhem civilního procesu, který vede k rozhodnutí, jímž soud buď zjišťuje, co je právem, anebo právo (ve smyslu právního vztahu a jeho komponent) vytváří. Souhrnně to lze označit za nalézání práva, avšak termín nalézání není jednoznačný, v historii spočívalo nalézání práva v tvorbě precedentů, v našem právním řádu není rozhodnutí soudu za pramen práva obecně považováno – není nalézání práva v obecné poloze, ale stanovení právního posouzení jednotlivých případů – z povahy věci vyplývá, že přitom dochází k určité konkretizaci právní normy, a to pak může mít vliv na budoucí případy, není to tedy tvorba práva, ale jen jeho dotváření.

V nalézacím řízení vydá soud autoritativní rozhodnutí, které lze vykonat prostřednictvím řízení vykonávacího (exekučního) - vlastní výkon práva není předmětem nalézacího řízení. Musí od sebe být procesně odděleno to, co je právem, od jeho přímého výkonu či donucení k němu. Toto je koncepčně jeden z požadavků podle čl. 36 odst. 1 LZPS.

Výjimku tvoří insolvenční řízení, kde dochází k přímému výkonu práva, aniž by bylo nutné, aby předtím proběhl proces, končící pravomocným odsuzujícím rozsudkem – představuje výjimku ze zásady, proto nesmí použití být rozšiřováno mimo případy úpadku. Nalézací řízení můžeme dělit na sporné řízení a nesporné řízení.

Neplatič

Neplatič je dlužník, který neuhradil své závazky k datu splatnosti. Každý, kdo má nějaký závazek je dlužníkem. Neplatičem se stává ve chvíli, kdy neuhradí svůj závazek ve lhůtě splatnosti. Věřitelé se často snaží chránit před neplatiči tím, že uveřejňují jejich jména na internetu nebo jinde. Vznikají tak tzv. "registry dlužníků" (ve skutečnosti se jedná o registry neplatičů).

O

Odkup pohledávek

Odkup pohledávek je jedna z možností věřitele, jak se domoci alespoň části svých neuhrazených pohledávek. Věřitel může svou pohledávku prodat, nejčastěji společnostem, které se specializují na vymáhání pohledávek a získat tak alespoň část z peněž, které mu dlužník dluží. Vymáhací společnost za pohledávku věřiteli zaplatí podle složitosti pohledávky určitou procentuální část z hodnoty pohledávky a sama potom pohledávku po dlužníkovi vymáhá.

P

Platební neschopnost

Platební neschopnost neboli insolvence je neschopnost dlužníka splácet své dluhy a tak dostát svým závazkům i přes snahu dlužníka splácet svůj dluh věřiteli. Jedná se o rozdílný stav oproti platební nevůli, kdy dlužník nemá vůli svůj dluh splácet. Dlužník se do platební insolvence může dostat např. vyhlášením konkurzu nad firmou, vyrovnáním dlužníka s věřitelem atd.

Platební rozkaz

Platební rozkaz je rozhodnutí ve zkráceném soudním řízení a vydává se pouze v případě, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

Plná moc

Plná moc je jednostranný právní úkon, kterým zmocnitel (zastoupený) dává na vědomí třetím osobám, že zmocněnec (zástupce) je oprávněn za něj v určitých věcech jednat. Je třeba ji tedy odlišovat od dohody o plné moci, kterou o konkrétním zastupování uzavírá zmocnitel a zmocněnec, plná moc poté slouží jako její osvědčení, průkaz pro třetí osoby o daném zastoupení.

Při zastupování v právních záležitostech (např. řízení před soudem, u správního orgánu či notáře) je zmocněnec označován jako právní zástupce a často jím je advokát, není-li jím obecný zmocněnec. Zvláštní formou plné moci je pak prokura, kterou udílí podnikatel k provozování svého podniku.

Pohledávka

Pohledávka je právo věřitele na plnění od dlužníka (zjednodušeně částka, kterou mi někdo dluží). Spočívá v právu věřitele požadovat po dlužníkovi, aby něco dal (například peníze ve stanovené výši), konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl. Pohledávka může být peněžitá, nebo nepeněžitá. Jedná se o majetkovou hodnotu, kterou lze až na výjimky převést na jiného (postoupení pohledávky) a která, nezanikne-li smrtí věřitele, může být předmětem dědění.

Postoupení pohledávky

Postoupení pohledávky neboli cese je právo věřitele, který jako tzv. postupitel (cedent) může vždy svou pohledávku vůči dlužníkovi postoupit jinému, tzv. postupníkovi (cesionáři), který se tak stane novým věřitelem dlužníka. Výjimkou jsou pohledávky, které nemohou být exekučně vymáhány, které zanikají nejpozději smrtí věřitele nebo jejichž obsah by se cesí změnil, případně pokud by to zakazovala dohoda s dlužníkem. Cese musí být provedena vždy písemnou smlouvou mezi postupitelem a postupníkem, souhlas dlužníka se nevyžaduje, ale je třeba mu vždy oznámit, že pohledávka vůči němu byla postoupena novému věřiteli.

Postupitel

Původní věřitel, který se rozhodl svou pohledávku vůči konkrétnímu dlužníkovi postoupit novému věřiteli.

Postupník

Nový věřitel, na kterého byla původním věřitelem postoupena pohledávka proti dlužníkovi původního věřitele.

Právnická osoba

Právnická osoba je právní pojem, který se vedle pojmu fyzická osoba (člověk) používá pro označení jednoho ze dvou typů právních subjektů. Právnická osoba má právní subjektivitu (způsobilost mít práva a povinnosti), stejně jako způsobilost k právním úkonům, už od okamžiku svého vzniku, a to v plném rozsahu, ledaže je omezena zákonem.

Za právnickou osobu ovšem jejím jménem jednají osoby fyzické, tzv. statutární orgány nebo pověření zaměstnanci či členové. K jejímu vzniku je obvykle potřeba písemná smlouva nebo zakladatelská listina a vzniká zásadně dnem zápisu do obchodního nebo jiného rejstříku. Při vzniku je třeba určit její název, který pak požívá zákonné ochrany, a sídlo.

Právnickými osobami pak konkrétně jsou:

• sdružení fyzických nebo právnických osob (korporace),
• účelová sdružení majetku (nadace),
• jednotky územní samosprávy, tedy obce a kraje (veřejnoprávní korporace),
• jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.

Promlčecí doba

Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodněprávních vztazích čtyřletá, ledaže zákon stanoví dobu zvláštní. Má objektivní povahu, tzn. počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata), výjimečně v případech náhrady škody a bezdůvodného obohacení je její povaha i subjektivní, tedy závisí od toho, kdy se o ní dlužník dozvěděl. V takovém případě se pak posuzuje, která z těchto dvou lhůt uběhla dříve, od té doby je již právo promlčeno.

Za počátek objektivní doby se obecně považuje den, kdy právo může být poprvé žalováno u soudu, zejména tedy po splatnosti pohledávky, případně po předchozím povinném uplatnění reklamace či u práva na vydání dědictví po pravomocném skončení dědického řízení. Jestliže jde o právo na vrácení daru, promlčení počíná dnem, kdy se obdarovaný chová tak, že lze dar požadovat zpět. Pokud však spočívá v něčí povinnosti něčeho se zdržet nebo něco strpět, soudní praxe i část právní teorie se shodla na tom, že je jím den, kdy poprvé došlo k porušení této povinnosti.

Někteří ale soudí, že je to naopak den, kdy oprávněný přestal své subjektivní právo vykonávat. Na běh promlčecí doby nemá vliv změna v osobě dlužníka nebo věřitele, někdy však může dojít k jejímu pozastavení, především v případě podání žaloby k soudu, a to až do skončení řízení, či dokonce k úplnému přerušení.

V takovém případě se proběhlá doba stává irelevatní a pokud k promlčení opět dojde, běží znovu od počátku. Jde o případy, kdy je právo pravomocně přiznáno soudem nebo kdy ho dlužník písemně uzná.

Promlčení

Promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dojde k oslabení subjektivního práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí doby. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, zanikne nárok z práva vyplývající a soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat, tj. odsoudit dlužníka ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky).

Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy dlužník promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Smyslem institutu promlčení je čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, protože čím delší doba uplyne od vzniku práva, tím mj. složitější je dokazovaní.

A proto zákon v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) časově omezuje vynutitelnost práv, aniž by je úplně rušil. V českém právu je obecně upraveno v občanském zákoníku a zvláště pro obchodněprávní vztahy v zákoníku obchodním.

Příslušenství pohledávky

Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Např. smluvní pokuta tedy příslušenstvím pohledávky není. Podle staré právní zásady, kterou předjímá i nový občanský zákoník, příslušenství vždy následovalo osud pohledávky, tedy pokud došlo k postoupení pohledávky, bylo vždy s ní postoupeno i její příslušenství.

Přistoupení k závazku

Přistoupení k závazku znamená, že třetí osoba sjedná písemné s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek a učiní tak bez souhlasu dlužníka. Podle dikce zákona: kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.

R

Remitent

Remitent je osoba, v jejíž prospěch je vystavena směnka, tedy ten, komu se má ze směnky platit. Pokud se nejedná o rektasměnku, může remitent směnku převést rubopisem na někoho dalšího. Při tomto převodu se remitent označuje jako indosant a osoba, na kterou se směnka převádí jako indosatář.

Rubopis

Rubopis směnky je totéž co indosament. Jde o nástroj, kterým se směnka převádí. Jak naznačuje označení "rubopis" děje se tak na rubu směnky. Prakticky se převod směnky rubopisem realizuje tak, že na rub směnky se napíše "místo mně zaplaťte na řad Karlovi Novákovi".

Ručení

Ručení, starším názvem rukojemství, je jedním ze způsobů zajištění závazku, který spočívá v tom, že ručitel, osoba vždy odlišná od dlužníka, na sebe vezme povinnost uspokojit pohledávku věřitele, jestliže tak neučiní dlužník. Jde o dohodu mezi věřitelem a ručitelem, kterou vznikne nový závazek a ručitel se dostane do pozice velmi podobné dlužníkovi. Ručení se nejčastěji používá u úvěrů a půjček, u kterých věřitel jejich zajištění obvykle vyžaduje, protože dlužník není schopen ihned sám plnit. Kvůli významným právním následkům, které má ručení vůči ručiteli, stejně jako kvůli doložitelnosti jeho existence, je zapotřebí ho vyjádřit vždy písemně.

Ručitel

Ručení, starším názvem rukojemství, je jedním ze způsobů zajištění závazku, který spočívá v tom, že ručitel, osoba vždy odlišná od dlužníka, na sebe vezme povinnost uspokojit pohledávku věřitele, jestliže tak neučiní dlužník. Jde o dohodu mezi věřitelem a ručitelem, kterou vznikne nový závazek a ručitel se dostane do pozice velmi podobné dlužníkovi.

Ručení se nejčastěji používá u úvěrů a půjček, u kterých věřitel jejich zajištění obvykle vyžaduje, protože dlužník není schopen ihned sám plnit. Kvůli významným právním následkům, které má ručení vůči ručiteli, stejně jako kvůli doložitelnosti jeho existence, je zapotřebí ho vyjádřit vždy písemně.

Ručitelský závazek

Ručitelský závazek je vůči závazku hlavnímu (závazku mezi věřitelem a dlužníkem) akcesorický a subsidiární. Jeho akcesorita, odvozenost, se projevuje především v tom, že pokud zanikne pohledávka věřitele, např. proto, že ji dlužník splní, zanikne tím automaticky i ručení. Zákonnými výjimkami je nahrazení zaniklého závazku dohodou závazkem novým, nebo zánik hlavního závazku v obchodněprávních vztazích, pokud k tomu došlo z důvodu nemožnosti plnění dlužníkem či zánikem dlužníka, právnické osoby.

Dalším z projevů odvozenosti je to, že ručitel se vždy může zavázat k ručení v menším rozsahu, než je hlavní závazek, tedy že bude zajišťovat pouze část pohledávky věřitele, nikdy ale nemůže jistit více než činí dlužníkův dluh. Kromě toho ručitelovo postavení nikdy nemůže být zhoršeno jednostrannými úkony dlužníka, pokud ten např. svůj dluh písemně uzná, má to vůči ručiteli účinky jen tehdy, pokud by s tím souhlasil. Subsidiarita ručení zase spočívá v tom, že věřitel může chtít splnění pohledávky po ručiteli až tehdy, když k tomu nejdříve a bezvýsledně vyzve dlužníka.

V obchodněprávních vztazích ovšem platí, že předchozí výzvy není třeba, pokud je nepochybné, že dlužník svůj dluh nesplní. Někdy může být v rámci ručení navíc dohodnuto tzv. „dobrodiní pořádku“, které znamená, že věřitel se na ručitele obrátí až tehdy, když se marně pokusí získat svou pohledávku po dlužníkovi soudní cestou.

Věřitel má kromě toho vůči ručiteli tzv. informační povinnost, kdy mu musí na požádání sdělit aktuální výši své pohledávky, a ručitel může vůči němu naopak uplatnit všechny námitky, které by jinak mohl uplatnit dlužník. Pokud pak bude ručitel donucen splnit danou pohledávku za dlužníka, může poté po něm požadovat náhradu poskytnutého plnění. Toto právo na náhradu je majetkové a může se proto promlčet v obecné promlčecí lhůtě.

S

Směnečné a šekové rukojemství

Související informace naleznete v článcích Směnka a Šek. Ručitel směnky, směnečný rukojmí, se nazývá aval (někdy též avalista). Původ tohoto slova je nejasný, odvozuje se od francouzského a valoir či od italského firmare a valle (podle podepisování na dolním okraji směnky), případně od arabského názvu ručení hawala.

Postavení avala je značně odlišné od postavení běžného ručitele, jeho závazek není subsidiárním, protože věřitel se nemusí nejdříve obracet na avaláta (dlužníka, za kterého se aval zaručil), může požadovat zaplacení ihned po směnečném rukojmím. Na druhou stranu po zaplacení směnky z ní nabyde všech práv proti avalátovi.

Také akcesorita závazku je významně oslabena, sice svým závazkem může zajišťovat jen část závazku hlavního, ale neplatným se stane jen tehdy, pokud by hlavní závazek byl neplatný pro vadu formy. Neplatnost hlavního závazku z jiných důvodů (např. zfalšování podpisu avaláta) nemá na závazek avala žádný vliv.

Rukojemské prohlášení se může psát přímo na směnku, nejčastěji na její líc, nebo na její přívěsek. Lze se i jen podepsat (tzv. „holý aval“), ale kvůli větší jistotě je vhodné připojit údaje identifikující avala a doložku ve znění „jako rukojmí“, „per aval“ apod.

Směnečný a šekový platební rozkaz

Směnečný nebo šekový platební rozkaz vydá krajský soud, je-li mu v prvopise předložena nesplacená směnka (šek), o jejichž pravosti není důvodu pochybovat. I tento platební rozkaz je třeba doručit všem žalovaným do vlastních rukou. V tomto druhu platebního rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 3 dnů od jeho doručení zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal tzv. námitky.

Námitky musí obsahovat vše, co je proti platebnímu rozkazu namítáno a podávají se u soudu, který jej vydal. V případě včasných námitek soud ve věci nařídí jednání a v něm rozhodne, zda směnečný nebo šekový platební rozkaz ponechá v platnosti, nebo jej zruší. Pokud nebyly podány včasné námitky, směnečný nebo šekový platební rozkaz získá účinky pravomocného rozsudku.

Směnečný platební rozkaz

Směnečný platební rozkaz je speciální typ soudního rozhodnutí. K jeho vydání je třeba návrhu žalobce, aby ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem, a dále, aby žalobce předložil originál (tzv. prvopis) směnky. Příslušným k vydání směnečného platebního rozkazu je krajský soud. Místní příslušnost soudu je dána na výběr žalobci. Žalobce může směnečný dluh žalovat buď u soudu, kde má žalovaný bydliště nebo sídlo, a nebo, kde je platební místo ze směnky.

Proti směnečnému platebnímu rozkazu lze podat tzv. námitky a to do tří dnů ode dne doručení tohoto směnečného platebního rozkazu. Tato lhůta je poměrně krátká, alespoň pokud ji srovnáme s patnáctidenní lhůtou pro podání odporu proti klasickému platebnímu rozkazu. Zpravidla však není proti směnečnému platebnímu rozkazu co namítat, neboť směnečné závazky nejsou závazky kauzálními. To znamená, že není třeba zkoumat důvod vzniku tohoto závazku. Tedy proč někdo podepsal směnku. Důležité je pouze to, že někdo směnku podepsal.

Směnka

Směnka je úvěrový cenný papír, obsahující zákonem přesně stanovené údaje, ze kterého vyplývá dlužnický závazek, který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Konkrétní forma naopak stanovena není: při splnění faktických náležitostí platí i směnka na pivním tácku.

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta, představuje v občanském i v obchodním právu jednu z možných forem zajištění závazku. Spočívá v tom, že pokud dlužník primární závazek ve stanovené lhůtě nesplní, vznikne mu sekundární povinnost zaplatit věřiteli další plnění. Její účel je tedy nejen sankční, ale zejména preventivní. Jako každý zajišťovací institut je vůči hlavnímu závazku v akcesorickém vztahu, tedy pokud je hlavní závazek neplatný, neplatí ani smluvní pokuta.

Soudcovské a exekutorské zástavní právo

Zástavní právo může specificky vzniknout na základě rozhodnutí soudu v rámci exekučního řízení, a to jen na určené nemovitosti, ačkoli včetně všech jejích součástí a příslušenství. Zaznamenává se též do katastru nemovitostí. Protože ale jde jen o zástavní právo, byť zřízené v rámci exekučního řízení, nelze jeho prostřednictvím přímo uspokojit pohledávku dlužníka (oprávněného), slouží pouze jako zajišťovací institut.

Teprve v případě, že dlužník (povinný) zajištěnou pohledávku nesplní, je možné na jeho základě možné provést standardní výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti. Obdobně funguje i exekutorské zástavní právo, které může zřídit svým exekučním příkazem soudní exekutor.

Soudní řízení

Soudní řízení probíhá u soudu a jeho účelem je především vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti určité osoby (konstitutivní rozhodnutí) nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (deklaratorní rozhodnutí), případně se rozhoduje o jiných právních skutečnostech. Příslušný soud i soudce stanoví zákon (tzv. zásada zákonného soudce), jednání je zásadně veřejné a ústní a postavení účastníků řízení je vždy rovné. Pokud je rozhodnutím rozsudek, vyhlašuje se vždy veřejně.

Splatnost

Splatnost označuje datum nebo čas, do kterého je plátce povinen uhradit svůj peněžitý závazek. Nedodržení stanoveného termínu (tzv. prodlení) může být určitým způsobem penalizováno, například nutností zaplatit penále, smluvní pokutu nebo úrok z prodlení.

U

Úpadek

Úpadek neboli též bankrot je právem definovaná neschopnost dlužníka platit své splatné závazky (dluhy) více věřitelům. Viz. platební neschopnost.

Úrok z prodlení

Úrok z prodlení je platba, která náleží věřiteli, pokud dlužník nesplnil své povinnosti a včas nesplatil svůj peněžitý závazek (tzv. prodlení). Nejedná se o sankci, ale o náhradu ceny peněz (tedy náhrada za věřitelovu nemožnost jimi ke dni splatnosti disponovat). Nárok na úrok z prodlení vzniká věřiteli nezávazně na důvodech, které vedly k nesplnění včasného závazku. Dlužník je povinen zaplatit úrok dnem, kdy nedodržel datum splatnosti, až do dne zaplacení.

Výše úroku z prodlení může být smluvně dohodnuta (např. ke každému dni po datu splatnosti – pohybuje se řádově v promile – nebo měsíčně – pohybuje se max. v několika procentech) nebo vyplývá z právního předpisu. Základem pro výpočet úroku je částka peněžitého závazku (ke které se úrok z prodlení s každým nedodrženým datem splatnosti přičítá, takže ve skutečnosti opisuje dlužná částka mírnou exponencielu).

Pokud úrok přesáhne přiměřenou míru, je obvykle soudně nevymahatelný (v případě obchodních závazků) nebo je právní úkon, kterým byl sjednán, neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Je v zájmu dlužníka, aby úroky z prodlení nenavýšily dlužnou částku do výše, ve které ji nebude schopen splácet – jedna z možností je dohodnutí splátkového kalendáře.

Uznání dluhu

Institut uznání dluhu je zakotven v ustanoveních §§ občanského zákoníku. Tento zákon stanoví, že takové uznání dluhu musí být písemné, a dluh, jež je uznáván, musí být vymezen co do důvodu a výše. Poté se má za to, že dluh v době uznání trval. Je nutno si také uvědomit, že uznání dluhu může nastat až poté, co dluh vznikne.

Co se promlčení týče, platí, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se poté za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Pokud však byla v uznání dluhu uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Zákon dále také stanoví, že u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek (dluh v době uznání trval) jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Vůči ručiteli je uznání dluhu dlužníkem účinné pouze v případě, že s ním ručitel vysloví souhlas. Jiný způsob uznání dluhu než shora uvedený nelze za uznání dluhu považovat.

Uznání závazku

Právní úprava uznání závazku je obsažena v ustanoveních §§ obchodního zákoníku. Z dikce zákona pak vyplývá, že uznání závazku musí být písemné a musí se jednat o závazek určitý. Pak zde opět nastupuje právní domněnka, že závazek v době uznání trvá. Zákon zde již nestanoví povinnosti uznat závazek co do důvodu a výše, stačí „pouze“ určitost tohoto závazku, tedy zejména vymezení především osoby věřitele, a také vymezení toho, co je předmětem závazku.

Na rozdíl od uznání dluhu, kdy u promlčeného dluhu má uznání dluhu příslušný právní následek jen pokud ten, kdo dluh uznal, věděl o jeho promlčení, stanoví obchodní zákoník, že účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Dlužník, který uznal závazek, tak o promlčení nemusí vědět. Dalším rozdílem oproti občanskoprávní úpravě je, že uznání závazku má účinky i vůči ručiteli. Ručitel s takovým uznáním tedy nemusí vyslovit souhlas. Za uznání nepromlčeného závazku se považují i jiné právní úkony. Jedná se především o placení úroků ohledně částky, z níž se úroky platí. A za uznání závazku se považuje též, plní-li dlužník částečně svůj závazek.

Toto plnění má pak účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. K promlčení lze říci toliko, že od písemného uznání závazku počíná běžet nová promlčení lhůta. Ta není desetiletá jako v případě uznání dluhu podle občanského zákoníku, nýbrž čtyřletá. Týká-li se pak uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

V

Věřitel

Věřitel je subjekt práva oprávněný ze závazkového právního vztahu požadovat plnění po dlužníkovi. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli. Označení věřitel vzešlo ze skutečnosti, že půjčující osoba věřila, že jí dlužník dlužnou částku splatí.

Z

Zadržovací právo

Zadržovací právo neboli retenční právo je jedno z věcných práv k věci cizí, jehož podstatou je oprávnění držitele zadržet cizí movitou věc, kterou má oprávněně u sebe, a to k zajištění své pohledávky vůči osobě, které by jinak byl povinen tuto věc vydat.

Toto právo má tedy zajišťovací funkci a typicky může být realizováno např. v případě opravy věci, kterou ale objednatel nebude chtít zaplatit. Stejné oprávnění je ale přiznáno i pronajímateli nemovitosti vůči movitým věcem nájemce, pokud se tento stěhuje a neuhradil nájemné. Do osmi dnů od zadržení však musí nechat zadržené věci sepsat soudním vykonavatelem.

Zadržovaná věc musí být v dosavadním držení zadržitele vždy oprávněně, nemůže tedy zadržet věc, které se např. zmocnil svémocně nebo lstí, a zajišťovaná pohledávka musí být splatná, ledaže jde o insolvenční řízení. Zadržovací právo pak vzniká jednostranným úkonem oprávněného, kterým vyjádří svou vůli věc zadržet. Pokud o tom dlužník neví, musí jej bez zbytečného odkladu o zadržení věci vyrozumět.

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky (typicky zaplacením), zánikem zadržené věci, dobrovolným vydáním zadržené věci dlužníku bez dalšího, případně vydáním s tím, že se dohodnou na tom, že dlužník poskytne jinou jistotu pro zajištění dané pohledávky. Během zadržení se oprávněný musí o věc starat s péčí řádného hospodáře, chránit ji před poškozením, ztrátou nebo zničením, jinak odpovídá za škodu.

Pokud mu ale vzniknou v souvislosti s tím náklady, musí je uhradit dlužník. A pokud by zadržovaná věc byla předmětem exekuce, má zadržitel zcela přednostní právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje této věci.

Zajištění závazku

Právní nástroj, který zvyšuje jistotu věřitele, že jeho pohledávka bude uspokojena. Probíhá prostřednictvím zajišťovacích prostředků, které posilují postavení věřitele vůči dlužníkovi. Je velmi časté, že strany hlavního závazku uzavírají ještě závazek další, akcesorický, jímž zajišťují závazek hlavní a posilují tak jistotu věřitele, že bude plněno řádně a včas. Některé zajišťovací prostředky mohou plnit vedle funkce zajištění hlavního závazku ještě funkci další, uhrazovací. Nebude-li hlavní závazek splněn, bude věřitelova pohledávka uspokojena přímo ze zajišťovacího prostředku.

Započtení pohledávky

Započtení (někdy také kompenzace) je jednostranný právní úkon a jeden ze způsobů zániku závazku, který spočívá v tom, že věřitel a dlužník mají vůči sobě navzájem pohledávky s plněním stejného druhu (např. na zaplacení finanční částky) a jeden z nich vůči druhému učiní projev směřující právě k započtení. Zánik pak nastane tehdy, jestliže se setkají pohledávky započtení způsobilé, tedy tzv. dospělé pohledávky, což jsou pohledávky po splatnosti. Vzájemné pohledávky a dluhy vždy zanikají jen do výše, v níž se navzájem kryjí.

Započtení je sice jen jednostranný úkon, pokud ale nedojde k oboustranné dohodě věřitele s dlužníkem, nelze započíst pohledávky:

• kterých se nelze domáhat soudně (tzv. naturální obligace),
• promlčené,
• na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu, které nelze postihnout exekučně,
• z vkladů,
• na výživném.

Ani dohodou ale nelze započíst pohledávky na výživném, které je poskytováno nezletilým dětem.

Zástavní právo

Zástavní právo patří mezi věcná práva k věci cizí a slouží k zajištění pohledávky včetně jejího příslušenství pro případ, že nebude dlužníkem (zástavní dlužník) včas a řádně splněna. Předmětem zástavního práva je zástava, což může být jak věc movitá nebo nemovitá, tak i jiná pohledávka nebo právo apod., která může být v případě nesplnění pohledávky zpeněžena a výtěžek získá věřitel (zástavní věřitel). Pokud je pohledávka zajištěna na více zástavách, jedná se o tzv. vespolné zástavní právo.

Právně je upraveno v ustanoveních občanského zákoníku. Zákon také zná jako specifické procesní zajišťovací instituty soudcovské a exekutorské zástavní právo na nemovitostech. Zástavní právo může vzniknout na základě zástavní smlouvy, pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního úřadu anebo ze zákona. Vždy musí být dostatečně specifikována jak zajišťovaná pohledávka, tak i zástava. Tou může být jak věc movitá či nemovitá, podnik, byt nebo nebytový prostor, obchodní podíl, cenný papír, předmět průmyslového vlastnictví, ale i jiná pohledávka či jiné majetkové právo.

Movitá věc se odevzdává zástavnímu věřiteli nebo skládá do úschovy u třetí osoby, u nemovitostí, bytů a nebytových prostor je nutný vklad do katastru nemovitostí. Pokud by nebyly předmětem této evidence, stejně jako v případě neodevzdání movité zástavy, je nutno zástavní smlouvu sepsat ve formě notářského zápisu a navíc provést zápis v tzv. Rejstříku zástav, který vede notářská komora. Pokud by zástavní dlužník dal do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka či jiné oprávněné osoby, zástavní právo vznikne jen v případě, pokud ji zástavní věřitel přijme v dobré víře.

U všech ostatních zástav je to možné učinit jen se souhlasem. Jestliže dojde k zastavení pohledávky, která už je zajištěna zástavním právem, jedná se o tzv. podzástavní právo. Souhlasu vlastníka primární zástavy není třeba, je nutné mu ale tuto skutečnost oznámit. Sekundární, podzástavní věřitel pak může dosáhnout zpeněžení primární zástavy místo primárního zástavního věřitele (podzástavce).

Zástavní věřitel je oprávněn zástavu držet a má vůči zástavnímu dlužníkovi právo na náhradu nákladů, které mu za dobu detence věci vzniknou. Užívat ji, přivlastňovat si její přírůstky, plody a užitky však může jen s jeho souhlasem. Může ji také předat třetí osobě, ale jen do úschovy, tato třetí osoba nesmí zástavou užívat. Na druhou stranu má zástavní věřitel povinnost zástavu opatrovat a chránit, jinak odpovídá za škodu.

Zástavní dlužník pak především nesmí činit cokoli, čím by došlo ke zhoršení zástavy. Pokud by během trvání zástavního práva ztratila na ceně, musí ji na výzvu zástavního věřitele doplnit. Zánik zástavního práva Důležité je, že přechodem vlastnictví k zástavě zástavní právo nezaniká, naopak působí vůči každému dalšímu jejímu vlastníkovi, který se tak dostává do pozice zástavního dlužníka.

Zástavní právo zaniká až zánikem zajištěné pohledávky (např. zaplacením), uplynutím doby, pokud bylo zřízeno na dobu určitou, jednostranným vzdáním se zástavního práva ze strany zástavního věřitele, písemnou dohodou, pokud zástavní dlužník místo zástavy složí její obvyklou cenu anebo zánikem zástavy.

Zpeněžení zástavy

Specifickým případem zániku zástavy je její zpeněžení, které může proběhnout tehdy, pokud se zástavní věřitel dostane do prodlení s úplným splněním zajištěné pohledávky a zástavní věřitel zpěněžení navrhne. Zpeněžení může proběhnout buď přímo ve veřejné dražbě nebo tzv. soudním prodejem zástavy, kdy zástavní věřitel nejdříve podá na zástavního dlužníka žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy a teprve poté, co mu soud pravomocně a vykonatelně vyhoví, k jeho dalšímu návrhu provede výkon rozhodnutí prodejem zástavy (podobný postup jako při veřejné dražbě, prováděný ale zaměstnanci soudu).

Výtěžek z dražby zástavy pak získá věřitel, a to až do výše své zajištěné pohledávky, zbytek je, po uhrazení nákladů dražby, vrácen zástavnímu dlužníku. Jestliže by někdo tvrdil, že takový prodej není přípustný, musí podat žalobu na zástavního věřitele i dražebníka.

Do doby jejího pravomocného projednání nelze dražit. Pokud by se však ukázalo, že žalobu podal bezdůvodně, odpovídá za vzniklou škodu; kromě toho může být povinen nejdříve složit zálohu na případně vzniklou škodu. V případě zastavené pohledávky je poddlužník povinen plnit zástavnímu věřiteli.

Závazek

Závazek čili obligace znamená vztah mezi dvěma lidmi nebo skupinami, z něhož jedné (dlužníku) z nich plyne povinnost v budoucnosti něco dát, udělat, případně nedělat, kdežto druhé naopak oprávnění splnění závazku očekávat, případně i vymáhat (věřitel). Závazek v právním slova smyslu je obvykle stanoven nějakou formou smlouvy. Ta téměř vždy obsahuje datum splnění a ve většině případů též i sankce vůči dlužníkovi, pokud do doby splnění závazek nesplní.

Těmito sankcemi může být navýšení dlužné částky o pokutu (přirážku) za pozdní splnění a to buď v absolutní podobě nebo jako určité malé procento z dlužné částky, které se po datu s plnění (a dost často za každý následující den) o toto procento navyšuje. Plněním se v tomto případě nejčastěji myslí placení určité peněžité částky.